Proměny města

Plzeňská kotlina - údolí čtyř řek, kam v roce 1295 přišel Jindřich, lokátor krále Václava II., aby založil Novou Plzeň, záhy čítající na tři sta domů. Zhruba v této velikosti se město stabilizovalo na příštích pět set let. Nikdy však nebylo strnulým neměnným útvarem. Jednou to byla prosperita, která umožňovala velkorysé přestavby v novém stylu, podruhé ničivé požáry nebo jiné nešťastné události, jež si novou výstavbu vynutily. Po ztrátě vlastníka některé domy přežívaly dlouhé roky pusté, ale nakonec se dočkaly skvělých stavebních činů. Vykročení města do šíře i do výšky přinesl až industriální rozvoj 19. století, provázený mimo jiné i proniknutím železnice do města. Nový fenomén města průmyslové objekty vnesl do panoramatu, dosud ovládaného pouze věžemi kostelů a radnice, nový prvek - vysoké tovární komíny - dosud pro Plzeň typické. První polovina 20. století ani přes dvě světové války nezůstala pozadu: v nových čtvrtích vyrostly rozlehlé veřejné budovy, zejména školy a stavby sociální i množství obytných domů, činžovních nebo rodinných, malých domků i reprezentativních vil. V historickém jádru se z domů rodových stávaly domy nájemné. Přibývala dvorní křídla a zadní stavení, dříve hospodářská, začala také sloužit pro bydlení. Město zhoustlo, vnitrobloky zkameněly a téměř z nich zmizela zeleň. Tu představovaly víceméně jen okružní sady.

Společenské změny po druhé světové válce u nás znamenaly počátek úpadku stavebních činností a řemesel. Výstavné měšťanské domy ztratily konkrétní vlastníky i správce a nebyl nikdo, kdo by je opravoval. Pustly a bydlení v nich přestávalo být prestižní záležitostí. Pro celou Plzeň se vžilo označení šedá, a rozumělo se tím špinavá, zanedbaná. Státní stavební výroba neměla žádný zájem o rekonstrukce klasicky stavěných domů a už vůbec ne památek, kladoucích zvýšené nároky na řemeslnou zdatnost - nebyla to činnost zprůmyslněná, nemohly se používat těžké stavební mechanismy ani velké prefabrikáty.

Přes nesporné uměleckohistorické kvality řady objektů se Plzeň se svým nezpochybnitelným historickým významem pro celou zemi dočkala prohlášení městskou památkovou rezervací až v dubnu 1989 mezi posledními. K tomuto datu už bylo v jádru 42 domů v havarijním stavu a mnoho dalších tomu nebylo daleko. V tomtéž roce se dokončoval územní plán historického jádra, vynuceně navrhující demolice některých domů, aby tehdejšími prostředky bylo vůbec možno opravit jiné.

Obrat přinesla až celospolečenská změna po roce 1989. Jasně definované vztahy konkrétních majitelů ke konkrétním nemovitostem, renesance drobné stavební a řemeslné výroby znamenaly pro historická města u nás novou naději.Cílem se stala nejen samotná obnova historického jádra, ale hlavně jeho optimální začlenění do organismu celého města. Konfrontace přehledu vlastnických vztahů s přehledem technického stavu objektů velmi jasně vypověděla o nutnosti nejen regeneračních zásahů, ale i o potřebě majetkoprávních změn, zejména tam, kde byly dosud značně složité.

Tehdy také mohl vzniknout kvalitní Program regenerace. Jako komplexní dokument byl poprvé sestaven v roce 1996. Shromáždil všechna základní data o objektech, zformuloval požadavky a stanovil postupné kroky pro obnovu historického jádra s cílem dosáhnout pro některé ze zásadních akcí státní finanční podpory. Pro jednotlivé domy, u kterých byly shledány předpoklady regeneračního zásahu v časovém horizontu roku 2000, byly vytvořeny samostatné tabulky, jež kromě identifikačních údajů a fotografie aktuálního stavu uváděly souhrn požadovaných prací včetně případného požadavku na stavebně-historický průzkum či restaurátorský zásah a předpokládaný finanční náklad. Pokud nebyla k dispozici konkrétní projektová dokumentace, stanovil se odborným odhadem. Program byl zpracován jako otevřený pracovní materiál a na základě nových poznatků a zkušeností se každoročně doplňoval o další aktualizované informace. Realizované akce jsou v něm prezentovány souhrnnými listy, které konfrontují předpoklad se skutečným provedením.

Vedle projednání s představiteli a zastupiteli města byla prostřednictvím přednášek, novinových článků a rozhlasových relací s komplexním Programem regenerace seznámena i veřejnost. Program tak není pouze archivním materiálem, nýbrž jedním z nástrojů pro cílevědomé řízení regeneračního procesu.

Historické jádro města, které má dnes na 370 domů a rozkládá se na 25 hektarech plochy, prošlo v uplynulém desetiletí zásadní etapou regenerace. Jejím výsledkem je mimo jiné i skutečnost, že ke konci roku 2000 již nebyl v jádru žádný dům v havarijním stavu. Je samozřejmé, že všechny činnosti související s všeobecnou obnovou historického prostoru jsou náročnější řemeslně i finančně. A jestliže po několik desítek let jakákoliv udržovací činnost chyběla, je nasnadě, že veškerá náročnost stoupla. Nejen noví majitelé objektů ale i správci a řada odborných pracovníků tak byli postaveni před nejednoduchý úkol - napravit chyby minulosti a nastartovat poučenou proměnu města. Vymést nepořádek, spravit rozbité, nahradit zničené, vrátit krásu pokřiveným tvarům a barvu bezbarvému.

Všechno ještě není v naprostém pořádku, ale můžeme směle tvrdit, že tu nejsou objekty, které by byly ohroženy ve své podstatě. Dospěli jsme do stavu normálního, kdy každá větší stavební činnost není záchranou, nýbrž pravidelnou údržbou či vylepšováním užitného standardu. Prázdné nebo poloprázdné objekty jsou zabezpečené a zatím jim nehrozí zkáza. Je možné ještě nějaký čas vyčkat, než se objeví schopný a poučený investor, se kterým bude možno jednat o novém využití. Je tu ještě pár proluk, jejichž zastavění můžeme přenechat třeba budoucím generacím. Neznáme přece jejich potřeby, můžeme však doufat v jejich možnosti.

Proces regenerace nezasáhl pouze jednotlivé objekty. Na svou proměnu čekají i veřejná prostranství. Některé ulice a celá východní strana náměstí tímto procesem již částečně prošly. Pod kamenným dlážděním ulic, které vychází z tradic historické dlažby, jsou nově položeny veškeré sítě inženýrské infrastruktury. Konzolové lucerny, vhodněji doplňující historický parter domů, nejenže poskytují příjemné měkké světlo, ale uvolnily též profily chodníků, kde dříve doslova překážely masivní osvětlovací stožáry, v prostředí zcela nevhodné. Rovněž větší část sadového okruhu se dočkala nových povrchů a nového osvětlení a stala se hojně navštěvovaným místem krátkodobého odpočinku pár kroků od náměstí. Všechny tyto proměny jsou vázány na dostatek finančních prostředků a těch se ne vždy dostává. Přesto je připraveno a dále se připravuje mnoho dalších akcí, které mohou přispět k naplnění všech cílů územního plánu:

• Záchrana historického dědictví a prezentace jeho hodnot nejenom obnovou, ale smysluplným začleněním do běžného života, vnímáním toho, kde jsem, kam patřím a kam patřit chci.
• Zajištění dokonalého fungování, krátce a srozumitelně řečeno, aby všude svítilo světlo, tekla voda, vedla tam cesta.
• Zajištění prosperity města, neboť historické jádro nelze vytrhovat se souvislosti se zbytkem města. Není a nesmí být územím samo pro sebe a bez jakýchkoliv vazeb. Je důležitou částí centra a jeho rozvoj je s rozvojem celého města neodlučně propojen.
• Zajištění obyvatelnosti související s obnovou a tvorbou životního prostředí. To je samozřejmě velmi široký pojem a někdy se zapomíná, že jde o prostor k životu každého z nás. Neuklizený chodník, vytrhaná a záplatovaná dlažba, polámané stromky a otrhané květiny, padající omítka, kouř ze stovek lokálních topidel, padající saze nebo zápach nevyvezených popelnic nejsou tím nejlepším, co by nás mělo obklopovat.

Mnohé z toho se již naplňuje, mnohé ještě zbývá vykonat, ale již dnes ve městě přibývá cílů, které lákají, dějí se tu věci, pro něž je spousta lidí ochotna zůstat i na neděli, pro turisty se dříve nezajímavá Plzeň častěji stává cílem výletů a pro svoje obyvatele konečně místem, kde se dá žít.

Anna Hostičková